Plzeňské PRO-STORY, rozhovor z časopisu Archizoom 5

Rozhovor s ateliérem PRO-STORY

Setkali se u rautového stolu v Praze a později založili ateliér PRO-STORY. Dnes za nimi stojí léta trvající proměna plzeňské Papírny i další projekty utvářející tvář současné Plzně. S Jiřím a Terezou jsme si povídali o tom, jak vzniká architektura, která musí fungovat v realitě města, i o důvodech, proč už spolu netvoří.

Na začátku bychom šli rádi do historie. Jak vznikl ateliér PRO-STORY?

Tereza: Seznámili jsme se v rámci soutěže Young Architect Award, která je vypisovaná pro mladé architekty do 33 let. Já jsem tam tehdy měla ještě studentský projekt nízkopodlažní intenzivní bytové zástavby na místě bývalého depa v Plzni a Jirka jednu ze svých prvních realizací, svůj rodinný dům. Oba jsme se dostali do užšího finále a jeli na vyhlášení do Prahy. Když jsem zjistila, že tam nikdo jiný z Plzně nejede, tak jsem si řekla, že se musíme aspoň poznat. Oslovila jsem Jirku u rautového stolu a domů jsme už jeli společně jedním autem.

Co bylo potom? Od společné cesty autem k vlastnímu ateliéru je přece jen kus cesty.

Jiří: Od té doby jsme spolu začali dělat menší věci jako chaty a rodinné domky. Já jsem po škole nikdy nebyl klasicky zaměstnaný. Hned jsem pracoval na živnostenský list a spolupracoval s inženýrem Josefem Houškou. Právě on založil projekční kancelář PRO-ARCH, kde jsem působil jako externí architekt – později i s Terezou. Josef mezitím rozjížděl projekty pro jednoho z největších developerů Plzně a my jsme mu dělali architektonický support. Navrhovali jsme studie, které se pak dál rozpracovávaly. Takhle to běželo pár let.

A pak přišel zlom…

J: Pamatuji si to přesně. Uspěli jsme v soutěži na předprostor 21. základní školy v Plzni. Mimochodem realizace se dočkal až po deseti letech. Ve stejný den mi Tereza oznámila, že odchází na mateřskou.

T: Skvělé načasování. (smích)

J: Od té doby jsem se víc ponořil do práce na developerských projektech. Objem práce rostl a Josef mi navrhl, že ze mě udělá společníka. Kvůli jedné zakázce jsme narychlo založili H+Z ateliér. A upřímně? Po měsíci jsem toho litoval, protože to znělo spíš jako název kadeřnictví než architektonického studia. Dva roky nato vznikl místo studia H+Z architekti ateliér PRO-STORY.

T: Během mé mateřské jsme s Jirkou zůstávali v kontaktu. Kdykoli to šlo, zapojovala jsem se do projektů. Nikdy jsme vlastně spolupracovat nepřestali, jen se to přizpůsobovalo životní fázi. Po šesti letech jsem se pak do ateliéru PRO-STORY k Jirkovi vrátila.

Jaké to bylo, když jste se vrátila?

T: Vrátila jsem se v době, kdy se začínalo pracovat na Papírně. Bylo to opravdu divoké období. Je to nádherný pozemek, ale zároveň obrovské sousto a hlavně běh na dlouhou trať. Věděli jsme, že to nebude projekt na rok nebo dva. Spíš na dekádu. Ale právě to na tom bylo krásné.

Můžete nám ten projekt přiblížit?

J: Jedná se o industriální areál na břehu řeky Radbuzy. Po revoluci území získaly Krkonošské papírny, které si vyhodnotili, že je provoz ztrátový. Komplex se tak prodal a pronajal nejrůznějším firmám. Časem se kus zapamátkoval, ale areál stále chátral. Po patnácti letech si tohoto místa začali všímat developeři i architekti, mezi nimiž byla skupina BC Real. Právě s nimi jsme si pronajali ateliér v jedné staré hale, abychom získali důvěru majitele, a vypracovali jsme koncept přestavby areálu. A povedlo se. Dnes tu sedíme v jedné hale s vysokými stropy uprostřed staveniště, vedle mě hučí sbíječka a v zimě je tu fakt kosa. Díky tomu si však majitel uvědomil, že to myslíme opravdu vážně.

T: Je to poměrně velký pozemek a plánuje se zde výstavba zhruba 1600 bytů. Tvoří ho dva rozsáhlé bloky historických budov papírny, které čeká konverze a doplnění o nové objekty. Propojili jsme řeku a přilehlý park zelenými pásy, rozšířili veřejné prostory a vytvořili široké městské bulváry. A protože jsme museli naplnit požadovanou kapacitu, místo roztahování půdorysů do šířky jsme některé domy zvedli. Vznikly věže, a uvolnil se tak prostor pro zelené pásy.

J: To byl dost radikální krok, protože v Plzni se od revoluce nestavěly domy této výšky. Majitelé to však přijali za své a brzy se zkolaudovala první část. Teď se tomu každodenně už šest let věnujeme a dalších šest nejspíš budeme. V podstatě tu vzniká malé město pro více než tři tisíce obyvatel.

Není limitující věnovat deset let svého profesního života jednomu projektu?

J: Je to obrovská zodpovědnost. Vždy jsem se však snažil, aby si architekti mohli za odměnu navrhnout například rodinný dům, interiér nebo chalupu. Třeba jídelna na Mikulášském gymnáziu se opravdu povedla. Nedávno jsme taky vyhráli soutěž na dostavbu kulturního domu Peklo – malou filharmonii v památkově chráněném prostředí. Takže o pestrost nouze není. Spíš je otázka, jestli toho někdy není až příliš.

Dá se říct, že je na tomto stavění něco regionálního?

J: Nedokážu úplně říct, jak to funguje jinde, ale z mého pohledu je Plzeň velmi konzervativní. Dá se to vysledovat z počtu realizovaných soutěží i kvalitních staveb. Jako by Plzeň čekala na nějaké probuzení. Jsou tu šikovní lidé, ale většina z nich dojíždí do Prahy.

A čím si to vysvětlujete?

T: Já to mohu porovnat s Libercem, kde jsem studovala. Myslím, že povědomí o architektuře ve společnosti se hodně odvíjí od školy. Když v Liberci vznikla fakulta architektury, hodně se to zlepšilo. Mladí architekti a architektky tam zůstávají, zakládají nové ateliéry a vytváří čím dál tím větší podhoubí pro vznik kvalitní architektury. Samozřejmě pak hraje velkou roli také politické zákulisí.

J: Často od lidí slýchám, že jsme potomci „škodováků“. A upřímně to dost vysvětluje. Lidé tu byli zvyklí chodit pracovat do továren a něco jako veřejný prostor je příliš nezajímalo. Já jsem ale optimista a cítím, že se to pomalu mění. I z tohoto důvodu jsme v Plzni založili organizaci PISA (Plzeňský institut současné architektury). Pořádáme veřejná zasedání a mnohokrát jsme překvapení, kolik mladých lidí sem přijde. Stejně je to však práce na hrozně dlouho.

A přesto se zdá, že právě v některých momentech se Plzeň otevřené debatě spíš vyhýbá. Máme tu soutěže, které skončily bez realizace, jako například Galerie u Zvonu – a zároveň velké investice, které vůbec soutěží neprošly. Třeba městské lázně…

J: Ano, to byl přesně jeden z důvodů, proč jsme PISA zakládali. Celý proces s lázněmi nám přišel podivný. Nejde o městskou, ale krajskou investici. Před volbami proběhla na sociálních sítích anketa, jestli opravit lázně, nebo stavět galerii. Lidé samozřejmě hlasovali pro lázně a část z nich si dodnes myslí, že se tam půjde koupat. Jenže ve skutečnosti má v lázních vzniknout kulturní instituce. A to bez architektonické soutěže, systémem design & build. Tedy bez otevřené diskuse o tom, jak má tak zásadní budova vypadat.

Bavíme se o investici kolem 2,5 miliardy korun. Taková stavba se tu dělá jednou za padesát let. To je přece moment, kdy má město či kraj chtít to nejlepší možné řešení. Soutěž je standardní nástroj, jak ho získat. Podporu máme od České komory architektů i dalších odborných institucí. Odborná veřejnost je v tomhle překvapivě jednotná. Teď jde o to, jestli se podaří otevřít širší debatu i mezi politiky a veřejností.

Věříte, že to lze ještě změnit?

J: Myslím, že šance tu vždycky je. Ta „škodovácká“ lhostejnost, o které jsem mluvil, už není tak silná jako před dvaceti lety. Máme podporu většiny, jen kraj to stále nechápe.

Terezo, vy jste se mezitím z ateliéru PRO-STORY rozhodla odejít a věnovat se více individuálním domům. Je to reakce na to velké měřítko Papírny?

T: To ani ne. Nechtěla jsem ale zůstat jen u velkých developerských projektů. Když přijde zajímavý investor s dobrým zadáním, nechci ho odmítat jen proto, že zrovna kreslíme celé městské bloky. Teď dokončuji rekonstrukci rodinného domu a začínám vilu v památkové zóně. Hodně se těším také na projekt menšího apartmánového domu – zhruba dvanáct bytů v brownfieldu u Plzně, na kterých v současné době pracuji. Měla by to být celá dřevostavba z CLT panelů. Baví mě tento ekologický rozměr i technologický posun. Limity výšky dřevostaveb se postupně uvolňují a otevírají se nové možnosti právě i u bytových domů.

Kromě toho mě také oslovila jedna firma na dřevostavby, jestli bych jim nevymyslela koncept nízkonákladových domů. Před patnácti lety jsme byli s Jirkou schopni takový kvalitní dům navrhnout za čtyři pět milionů. Dnes je to deset až patnáct. Často už ve fázi studie nejsme schopni garantovat finální cenu. Věnujete projektu obrovskou energii a nakonec se ani nerealizuje. Situace ve společnosti se změnila. Takže i to je důvod, proč jsem se chtěla pokusit vymyslet kvalitní prototypy rodinných domů jako rychlejší alternativu cesty k vlastnímu bydlení s odhadnutelnými náklady.

J: Já Tereze moc fandím. My jsme na to poslední roky vůbec neměli kapacitu, a přitom mě vždycky bavilo, jak Terka dokázala parádně vyřešit jakoukoliv dispozici. U jedné bytovky měla opravdu skvělou „obíhačku“, všechno dávalo smysl. Jenže pak přišli prodejci a řekli: „Tohle lidi nechtějí.“ My jsme to pak museli předělávat.

Stává se vám tohle často?

J: Docela ano. Například jsme museli kvůli klientům měnit dřevěná okna za plastová. Byli jsme z toho dost nešťastní. Člověk se snaží posunout kvalitu o kousek dál a narazí. Jednou si zase lidé stěžovali na posuvné dveře a další jiné přízemní věci. V určitém měřítku developmentu se zkrátka kvalita interiéru střetává s tím, co je snadno prodejné.

Musel jsem si to tedy v hlavě trochu srovnat a dnes už navrhujeme bytové domy převážně zvenku. Snažíme se o kvalitní veřejný prostor, parter, chodby, vstupy, fasádu. Interiér bytu se časem stejně promění podle svých obyvatel. Samozřejmě mě to mrzí, protože vím, že dobrá architektura je i v dispozici a interiérech, ale ve velkém developmentu se to úplně nepotkává.

T: Možná i proto mě lákají ta menší měřítka. Tam máte šanci udržet kvalitu v celku a zároveň možnost osobního kontaktu s investorem.

A podaří se někdy něco prosadit?

T: Ano, třeba dřevěné řadovky ve Zruči. Byly hodně úzké, horní patro mělo terasy seříznuté do klínu. Na papíře to působilo dost radikálně a lidé si to neuměli představit. Prodeje stály. Když se ale postavila jedna vzorová řadovka, najednou bylo vyprodáno.

J: Zkrátka potřebujete investora, který riskne první krok, a veřejnost, která uvěří, že to bude dobré. My architekti víme, že bude.

Jde zkrátka o prodejnost…

J: Hodně. Například přízemí je z pohledu developera to nejméně prodejné místo. Je tak drahé, že si ho kupují pouze zubaři. I proto nás developer u Papírny nutil redukovat nebytové prostory na minimum, anebo v bytovém domě Borský park je do parteru situováno parkoviště. V Papírně to ale dává smysl, obchody a služby budou ve starých halách.

Co tedy plánujete do budoucna?

J: I když dnes už Tereza v PRO-STORY zaměstnaná není, doufám, že budeme i nadále spolupracovat. Minimálně teď společně pracujeme na kavárně u plzeňské filharmonie. V budoucnu bych ji chtěl k projektům zvát vždycky, když dojde na design a na to hezké. Věřím, že budeme profesně pořád v kontaktu.

T: Souhlasím. Společně teď děláme na kavárně. Kromě toho mě čeká řada samostatných projektů různého druhu i měřítka, jako je již zmíněný apartmánový dům, rekonstrukce vily nebo například zajímavý koncept intenzivní zástavby s rodinnými a řadovými domy nedaleko Plzně. Za zájem o moji práci jsem vděčná a naplňuje mě, když vidím, že jsou lidé s mými návrhy spokojení. Architektura je svým způsobem služba, která by měla sloužit hlavně lidem, kteří v ní budou žít.