Minimal: kniha o malém bydlení, která otevřela velké téma

Na konci loňského roku jsme vydali knihu MINIMAL. Bydlení na malém prostoru, která se velmi rychle zařadila mezi nejúspěšnější tituly našeho nakladatelství. Není to náhoda. Téma malého bydlení, úsporného zacházení s prostorem a promyšleného každodenního života dnes oslovuje stále širší okruh čtenářů. Nejen architekty a designéry, ale i ty, kdo sami přemýšlejí o tom, kolik prostoru skutečně potřebujeme a jak chceme žít.

Vybrali jsme rozhovor s Helenou Čapkovou, která v něm mluví o rozdílech mezi českým a japonským chápáním bydlení, o odlišném nároku na osobní prostor i o tom, co může být při pohledu na japonské prostředí inspirativní i pro český kontext. Její odpovědi přesně ukazují, že malé bydlení není jen technické nebo dispoziční téma, ale také otázka kultury, zvyku a životního postoje.

Dlouhodobě bydlíte a přednášíte v Japonsku. Co s sebou nese změna prostředí z českého do japonského? A kde jste vlastně dneska doma?

Samozřejmě přesunout se do Japonska chce trochu odvahy. Mně hodně pomohlo, že jsem uměla jazyk, protože jsem studovala japanologii. Také mám hodně japonských kamarádů. A doma? To jsem asi uvnitř sebe. A jít při studiu do zahraničí a tam třeba i delší dobu pracovat považuju za normální. Já jsem v Japonsku už docela dlouho, učím na univerzitě a to v místní kultuře přináší vysoký společenský kredit. Ale to, že by mě Japonci nějak vřele přijali, „vzali do náručí“, jako se vám to třeba stane v Itálii, to ne. Navíc tam prostě pořád vypadáte jinak, i když na to už se teď zas tak moc nekouká. Ale pořád jste cizinec, i když jste tam mnoho let. A pochopitelně se vás neustále někdo ptá, odkud jste. Přestože žijete v Japonsku delší dobu, tak se Japoncem či Japonkou nestanete, nikdy nebudete mít stejná práva, získat japonské občanství je poměrně výjimečné.

Jak dnes bydlí typický Japonec? Dá se něco takového vlastně popsat?

Úplně základní rozdíl je v tom, a z toho i vychází japonské bydlení, že Japonci mají úplně jiné nároky na osobní prostor. Ať už jako jednotlivec, nebo jako rodina, i když ty multigenerační rodiny najdeme dnes spíš na venkově. Jejich nárok na osobní prostor a na soukromí, a tedy na individuální prostor, jsou úplně jiné než u nás. Češi v porovnání s Japonci žijí velmi komfortně, mají rádi pohodlí i prostor. Vezměte si, kolik lidí tady má domy, chaty, chalupy. Třeba to naše české jezdění na víkendy je v Japonsku velmi vzácné.

Japonci nemají rekreační chaty?

Někteří ano, ale jsou to chaty spíš skandinávského typu. Opravdu velmi jednoduché domky. A s tím také souvisí jejich vztah k věcem a estetické vnímání. Ale to říkám velmi obecně, protože samozřejmě i v Japonsku existují sběratelé věcí. Obecně řečeno, Japonce věci spíš zatěžují a nehromadí je, proto jsou také jejich byty malé. A když vás pozvou k sobě domů, je to spíš výjimka. Proto nepotřebují nějaký salon pro návštěvy. Oni hodně chodí jíst ven, ať už pracovně, nebo sami. Čili když to zobecním, tak mezi námi a Japonci jsou v oblasti bydlení úplně zásadní rozdíly: ve stylu a v nároku na prostor.

Pojďme rozebrat japonský byt podrobněji…

V Japonsku neexistuje, že by každé dítě v rodině mělo mít svůj pokoj, jak jsme na to zvyklí u nás. To by nikoho ani nenapadlo. Navíc odcházejí studovat na univerzity a většinou studují v jiném městě, aby byli jinde a osamostatnili se. Jejich rezidenční architektura pořád vychází ze základního lidského měřítka, takže ta výchozí jednotka je tatami. A ta má svůj význam, protože její rozměr je plus minus postava ležícího člověka. Japonci zkrátka neplýtvají prostorem, proto jsou i jejich bytové jednotky velmi uměřené.

Jak je to s hromadným bydlením, tedy sídlišti?

Jejich sídliště kolem všech velkých měst jsou trochu jako plástve: jedno okno je jako jedna plástev. Třeba já bydlím v bytě o velikosti 1+1, a to mám docela štěstí, protože můj byt má plochu zhruba 50 metrů čtverečních. Můj byt je tady vnímaný jako velký byt, ve kterém by mohla bydlet celá rodina. Ale zase je třeba dodat, že jinak to funguje ve městě a jinak to s bydlením je na venkově, kde něco pěstujete nebo chováte zvířata. A samozřejmě jako všude na světě se lidé z venkova stěhují do měst, což znamená zahušťování aglomerací a obrovský tlak na bydlení a všechno s tím související, například dopravu. Já mám z domova do práce naštěstí cestu jen na hodinu, ale to je opět spíš výjimka. A ještě k těm městům: Japonci pořád něco bourají, takže i v centrálním Tokiu se stále staví nové bytové domy. Můžete si tam pořídit bydlení, ale bude to velmi malý a velmi drahý byt.

V centru města je ale bydlení předpokládám nedostupné pro většinu populace?

Ano. Ale existují i velmi levné bytové domy, které bych pro zjednodušení označila za ubytovny. Vždycky je to mužská, nebo ženská ubytovna, kde si představte, že máte minimální pokoj a sdílíte příslušenství. Tam bydlí hodně lidí.

Vstupuje do oblasti bydlení stát nebo město? Pomáhá určitým sociálním skupinám, třeba prostřednictvím nějakých půjček nebo podporovaného bydlení?

Já jsem se s mými kolegy zabývala tématem bezdomovectví v Japonsku, konkrétně v Tokiu, pro výstavu, která pak přinesla srovnání s dalšími megapolemi světa. Ale ukázalo se, že Japonsko je se svými měřítky například s Evropou nekompatibilní. To, jak Evropská unie definuje bezdomovectví, je v Japonsku jinak. Jako japonský bezdomovec opravdu musíte být pod mostem, zatímco v Evropě dosáhnete na nějakou pomoc už mnohem dříve. V Japonsku je většinou daleko víc aktivní lokální samospráva, tedy prefektury a městské části, kde vždy mají nějaký sociální odbor. Ale lidé, kteří mají problémy s bydlením, je většinou mají i proto, že nechtějí nic hlásit, někoho poslouchat nebo někam docházet. A pak se ocitají mimo systém.

Co by se dalo z japonské kultury bydlení aplikovat na české bydlení?

Napadá mě, že třeba podlaha je na vyšší úrovni, a vytváří tak úložný prostor, jakési pódium. Pak určitě vestavěné skříně, ale ty máme i u nás. Dále je to úložný prostor ve schodišti, nebo jsem viděla, že se nejaponští designéři inspirovali konkrétními kusy nábytku, jako je skříň, která zároveň funguje jako schodiště, tzv. kaidan tansu. Asi nejběžnější element, který už k nám do interiéru pronikl dávno, jsou posuvné dveře a stěny. Určitě by se Čechům líbila a asi by je i inspirovala různá svítidla, která již před mnoha desetiletími do světa designu přinesl Isamu Noguchi.

Co se týká například zařizování interiérů, jsme národ kutilů a řada z nás někdy montovala nějaké skříně z IKEA. Jak si Japonci zařizují bydlení? Dělají to sami, nebo si na to najímají nějaké firmy?

Vybavit si a zařídit byt je v Japonsku docela náročný úkol. Samozřejmě si můžete koupit všechno a sám si to složit, ale obvykle to dělá nějaký instalační servis. Prostě přijde pán a nábytek vám namontuje. Já jsem tohle nechtěla absolvovat. Principiálně se byty prodávají i pronajímají nezařízené, což znamená, že je tu velké množství obchodů s nábytkem a základním vybavením mnoha cenových relací. Také existuje mnoho second handů a antiků, kde jsem nakupovala já, když jsem si zařizovala svůj kjótský byt. I z tzv. recycle shopu vám firma nábytek přiveze, sestaví i naistaluje. V případě krátkodobého, třeba dvouletého přeložení do jiného města mají Japonci možnost si vybavení bytu pronajmout. Tato služba je zde stále populárnější.

Vnímáte v japonském bydlení v současnosti nějaký trend?

Je jedna věc, kterou jsem už trochu popsala, a to je komunitní bydlení. Mladší generace Japonců vyhledává komunitní bydlení, které bývá výhodnější jak ekonomicky, tak i po stránce logistiky a kvality života vůbec. Tomu pak odpovídá i stavba, která má sdílené prostory. Ty mohou využívat obyvatelé domu a zároveň tím vzniká místní komunita.