Deformace psychologického prostoru způsobené agorafobií a klaustrofobií na konci devatenáctého století se záhy začaly projevovat také v architektuře, urbanismu či filmu. Neurózy a fóbie se tak staly jedním z nejvýraznějších zdrojů umělecké tvorby ve dvacátém století. Anglický historik a teoretik architektury Anthony Vidler (1941–2023) popisuje formování psychologických představ o prostoru od Pascala a Freuda až po teoretiky prostorového odcizení, jakými byli Georg Simmel, Siegfried Kracauer a Walter Benjamin, a na příkladech současných umělců ukazuje, jak digitální technologie umožňují architektonické ztvárnění takto zkresleného prostoru.
