První vydání knihy TINY HOUSE jsme úspěšně vyprodali a pro obrovský zájem ze strany našich čtenářů jsme nechali udělat dotisk. A co se v knize například dozvíte? Představujeme vám drobnou ochutnávku z rozhovoru s architektem Janem Tyrpeklem, který říká: „návrat do nepohodlí je důležitý zážitek“.
Architekt Jan Tyrpekl žije a staví minimalisticky. Minimalismus v jeho pojetí nespočívá v estetice, ale je výchozím bodem jeho tvorby (a života). „Minimalismus je ta nejpřímější cesta k vyřešení problému,“ říká. Jít až na dřeň, využít jakýkoli potenciál na maximum, experimentovat s omezeným prostorem. Za svou práci byl několikrát oceněn, získal například Českou cenu za architekturu nebo Grand Prix Architektů. Jan Tyrpekl působí střídavě v Praze a ve venkovském ateliéru, který si postavil za pomoci rodiny a přátel.
Vaše útulna na řopíku z roku 2017 byla jednou z prvních realizací tohoto typu u nás. Jaký byl původní účel stavby?
Účastnil jsem se relativně velkého množství workshopů, kde se navrhovalo a následně realizovalo. Ta forma mi přišla zajímavá: když člověk ví, že bude muset postavit to, co navrhne, přemýšlí úplně jinak a může si dovolit široké spektrum experimentů. Zkoušel jsem na vlastní náklady postavit třeba takové hnízdo – a útulna na to navazuje. Všiml jsem si, že prodávají řopíky a viděl v nich velký nevyužitý potenciál. Řopíků je asi deset tisíc a nikdo se jim nevěnoval. Pár vojenských nadšenců některé obnovili do původní podoby, ale já chtěl ukázat, že můžou fungovat i jinak.
Z čeho nakonec vznikl finální tvar útulny?
Studenti měli přinést asi dvacet projektů, co se dá s řopíkem dělat – vinný sklípek, posezení, cokoli –, abychom nakonec jeden zrealizovali. Trávil jsem v místě několik dní, spal jsem tam a nápad vznikl intuitivně. Přišlo mi, že bychom měli postavit převýšenou věc s výhledem na horizont do Rakouska a na nejbližší kostel, v opozici s původním objektem, těžkým a zahloubeným. Útulna je oproti tomu lehká a vysoká. Původně šlo o dočasnou stavbu, která se dala kdykoli odstranit a nic by po ní na místě nezůstalo. Na začátku nebylo v okně ani sklo, ale polykarbonát.
Novější a sofistikovanější je Treehouse. Jeho podoba vznikla až při stavbě, protože větve stromů se nedají zaměřit. Jak jste dům navrhovali?
Jsme čtyři kamarádi, kteří spolu staví: dva architekti a dva odjinud – Jára Kejř, Honza Hyk, Adam Ulrich a já. Většinou připravím základní koncept a zbytek řešíme spolu. Je zajímavější, když zazní víc názorů. Pro vznik Treehouse byly zásadní dvě věci. Architektura bez plánu neboli živelný vznik: neměli jsme ani skicu, jen představu v hlavě. Zaměření na místě proběhlo jen kvůli nákupu materiálu. A druhá důležitá věc byla, že objekt samotný měl být co nejméně viditelný, ale z něj jsme naopak chtěli mít co nejlepší výhled. Nakonec se z něj stala stavba, která dodává punc svému okolí. Bez Treehouse to bylo obyčejné místo, ale teď v něm člověk může strávit nějaký čas, a díky tomu si uvědomí sílu krajiny.
Treehouse nabízíte k ubytování. Jaká je zpětná vazba od lidí, kteří v něm přenocují?
Za nejlepší považuju zkušenost lidí, kterým přišel natolik dobrý, že místo filmu koukali na západ slunce. Myslím, že skrze tyto hlubší prožitky si člověk najde vztah k místu či krajině jako takové. Lidi tráví relativně dost času v přírodě, ale většinou tam sportují nebo jdou na výlet. Zásadní zamyšlení, k němuž dřív docházelo v kostele nebo u kapličky, se dnes děje zřídka. Na rozdíl od glampingu pro nás není důležitá komerční část, ale zážitková. Nabízíme hluboký zážitek z krajiny. To platí u všech věcí, které se snažíme dělat.
Jak se liší takový spirituální pobyt prakticky?
Alfa a omega je, aby lidé prožili krajinu v tom nejhlubším slova smyslu. V Treehouse si neodpočinou, vlastně je to dost nepříjemné – je tam zima, nebo vedro, nebo jim nehoří kamna –, ale to mi přijde důležité: na komfort si člověk vždycky strašně rychle zvykne. A návrat do nepohodlí je důležitý, aby si to člověk uvědomil. Dřív jsem jezdil stopem, třeba měsíc jsem spal pod širákem v lese – a teprve pak jsem si dovedl vážit postele a teplé vody. A toto udržení přiměřenosti v životě považuju za důležité téma, kterým se odlišujeme. Ostatní nabízí co nejpříjemnější zážitek, mají sauny a kádě s teplou vodou. Snaží se nabídnout něco jiného, ale nabízejí přesně to, co má člověk doma. A my to máme naopak.
Zní to jako syrová verze minimalismu, skrze který se dá dosáhnout maximálního účinku…
Asi to tak je. Rád jdu až na dřeň úplně ve všem, nejvíc, co to jde. A tento výchozí bod je důležitý i pro mou práci. V první útulně třeba seschla prkna, vznikly škvíry ve stěnách, kterými dovnitř foukalo a pršelo. Zajímalo mě, jaký je to pocit. Stavbu jsme časem zateplili, místo polykarbonátu dali sklo a dnes ji lze obývat celoročně. Všímám si, že s každým stupněm pohodlí exponenciálně roste nejen cena, ale i ekologická stopa. Vyvážit, co člověk potřebuje k životu, aby se cítil dobře, a zároveň zodpovědně vůči svému prostředí, musím strašně často.
Celý rozhovor naleznete v knize TINY HOUSE. Průvodce krajinou minimalistického bydlení.