Čtvrté číslo tištěného časopisu ARCHIZOOM vyšlo v prosinci 2025 a symbolicky uzavřelo první ročník. Cover story tohoto čísla přináší rozhovor s ateliérem CHYBIK + KRISTOF. Architekti Ondřej Chybík a Michal Krištof v něm mluví o tom, co v praxi znamená budovat mezinárodní architektonické studio.

Být respektovaní v zahraničí a moct pracovat doma. Rozhovor nejen o Horácké multifunkční aréně, která patří do města, ale i o odvaze měnit zadání a o metodě, která spojuje urbanismus, architekturu a provoz do jednoho funkčního celku.

Text nyní publikujeme také na blogu ARCHIZOOM BOOKS jako ukázku obsahu, který časopis ARCHIZOOM přináší pravidelně – rozhovory s architekty, pro něž je architektura nejen výsledkem, ale především promyšleným procesem.

Sedíme v restauraci Horácké arény v Jihlavě, která se po šesti letech příprav otevřela pro veřejnost. Zároveň to je vaše zatím největší realizace pro veřejný sektor. Přibližte nám projekt arény…

O: Město Jihlava je výjimečné v tom, že je schopné pořádat architektonické soutěže. A díky takové soutěži se mohlo relativně mladé studio, jako jsme my, dostat k téhle práci. Nám je letos patnáct let, takže v době, kdy jsme soutěž vyhráli, jsme fungovali devět let. Měli jsme postavené EXPO, stavěli jsme vinařství Lahofer, společně s kolegy z ADR jsme měli za sebou master plan pražské Waltrovky… Ale tahle aréna byl náš vůbec největší projekt pro veřejnou sféru.

Jihlavská Horácká aréna je dnes dominanta města, stála přes dvě miliardy korun, a přesto má velmi lidské měřítko.

O: Jsem rád, že to tak vnímáš: byl to náš cíl. Když začneme tím, kde právě sedíme, restaurace je napojená na úroveň parku, zatímco úroveň ulice je o šest metrů níž. Schody mezi nimi slouží jako amfiteátr, ve kterém je příprava a kotvení pro velkoplošnou obrazovku. Nad námi se nachází ubytování, posilovna a tělocvična. A na střeše haly pak běžecká dráha. Typologie je tady hodně pestrá, ale také hodně náročná. Doufáme, že tenhle dokončený projekt je pro nás vstupenka třeba i na další trhy s podobnou typologií. Protože takových městských multifunkčních hal v Evropě zase tolik postavených není. Samotná aréna je začleněna do existujícího kontextu, snažili jsme se vytvořit destinaci nejen pro akce uvnitř, ale i ve veřejném prostoru kolem. Je to vlastně přesný opak toho, když bychom měli nakreslit arénu někde na zeleném poli za městem.

M: Když se podíváš na náš šest let starý soutěžní návrh a výslednou stavbu, vypadají objemově stejně. Myslím, že jsme zvítězili hlavně díky našemu urbanistickému řešení. Vzali jsme ten velký objem a byli jsme schopni jej rozdělit na menší objekty, vytvořit určitou propustnost v lokalitě a co nejmenší měřítko. A když se podíváš na měřítko města a přirozenou výšku okolních staveb, vejdeš dovnitř haly a pokračuješ v prohlídce interiéru, nejde o obrovskou stavbu. Má velmi příjemnou velikost, spíš charakter divadla než velkého stadionu.

Jak jste návrh připravovali? Předpokládám, že jste neměli zkušenost s takovým typem stavby?

O: Příprava měla několik rovin, protože tento projekt je velmi komplexní. Jedna věc byl master planning daného místa, ten jsme si osahali už v Praze při navrhování Waltrovky nebo během prací na Nuselském pivovaru. Waltrovku jsme vyhráli jako úplně malé studio v roce 2012. A od té doby se věnujeme městskému prostředí, ať už to jsou projekty v pražských Nuslích, nebo Modřanech. Dnes už však máme projekty i v zahraničí. Snažíme se města vždycky vnímat jako živý systém, na který je potřeba reagovat. Je důležité se na něj napojit a přidat novou vrstvu. Proto jsme program jihlavského areálu rozdělili do dvou objektů a vytvořili nároží. A až ve druhé vrstvě jsme navrhovali arénu. Chtěli jsme, aby byla vlastně trochu schovaná za tímhle nárožním domem a aby ty dvě hmoty spolu komunikovaly. Jedna je hranatá, druhá má elipsoidní křivku a mezi nimi je venkovní amfiteátr. Tento venkovní prostor pro kulturu jsme si vyzkoušeli už na stavbě vinařství Lahofer. Tady jsme se chtěli dostat do dialogu nejen s ulicí, ale i s vedlejším domem Vysoké školy polytechnické Jihlava, jediné univerzity na Vysočině. Jsme ve městě, a proto má být tenhle prostor městský.

M: Objekty vytvářejí přirozené trychtýře, které zpřístupňují tuto oblast a spojují ulici s parkem na druhé straně. Geometrie objektů ve skutečnosti pomáhá, stejně jako park i ulice spojuje oba městské veřejné prostory dohromady. Bylo velmi obtížné sem halu umístit, pracovali jsme s každým centimetrem volného místa. A to nás přimělo jít na samou hranici ve všech výškách a šířkách. Stejně tak v interiéru je vše extrémně kompaktní, což ale uvnitř vytváří příjemnou atmosféru. Zásadní bylo to počáteční osvícené politické rozhodnutí nechat arénu ve městě a oživit tak centrum, nedávat ji někam za město. Všichni známe například mnichovskou arénu a všechny problémy s ní spojené. Aréna v Jihlavě navíc oživí a podpoří městský parter, restaurace, kavárny, hotely, obchody… to vše okolo ní bude fungovat. Ano, stálo to přes dvě miliardy, ale město si zpracovalo ekonomickou predikci, podle které přinese aréna lokálnímu byznysu kolem 50 miliard korun v multiplikaci za prvních 20 let provozu.

Jak velký tým na projektu pracoval?

O: Projekt jsme nedělali sami, takže kromě našich architektů Jiřího Richtera, Tomáše Wojtka a spousty dalších lidí nám prováděcí projekt připravoval pražský AED projekt. Ve studiu v každé fázi fungujeme tak, že určitá procenta práce děláme ve studii, ve „stavebku“, v prováděcí dokumentaci i v autorském dozoru stavby a nějaká procenta jdou za našimi partnery. Jsme ale rádi, když u každého projektu můžeme být od prvních skic až po dokončení realizace. Považuji za strašně důležité, aby architekti nekončili svou práci studií, ale aby na projekt dohlíželi až do konce. Protože jedině tak ho mohou opravdu komplexně navrhnout do posledních detailů. U jihlavského projektu to bylo tak, že naše studio bylo generální projektant a AED byl náš subdodavatel. Šest let jsme prakticky každý den věnovali projektu a řešili jsme vše od urbanistického řešení až po vizuální styl arény, což byla poslední vrstva celého domu.

Kdo ho připravoval?

O: Lukáš Kijonka, který vymyslel nejen orientační systém, ale i vlastní font, který má v sobě propsané trojúhelníky z fasády. Ty se pak opakují třeba i u svítidel v interiéru.

Zmínili jste, co všechno vás tenhle projekt naučil, i to, že chcete jít se svou prací ven do zahraničí. Co to znamená?

M: Spojení sportu a kultury s městským urbanismem je dnes téma všude na světě. Sport je velmi důležitá součást života i vybavenosti měst, takže do sportu se celosvětově hodně investuje. Je logické, že se podobné haly nestaví jako monofunkční, ale jako multifunkční prostory v rámci výstavby celých čtvrtí. Na základě naší zkušenosti z Jihlavy jsme byli vyzváni do soutěže na jiný nový stadion. Vyhráli jsme ji, takže věříme a těšíme se, že se do toho pustíme znovu. Na podobných projektech nepracujeme jen v Čechách, ale i na Slovensku, v Anglii nebo v Albánii…

Jak jste se dostali do Albánie?

M: Naše práce v Albánii je samostatná kapitola. Navrhovali jsme výškovou budovu do Ostravy a okolo našeho vítězného návrhu byla docela velká publicita. Jeden developer z Albánie viděl náš projekt a ozval se nám, že chce takovou vysokou budovu stavět v Tiraně. Vyzvali nás, abychom se přihlásili do soutěže, a tím to celé začalo. Postupně jsme dostali další pozvánky do dalších soutěží, z nichž jsme některé vyhráli, a dnes v Albánii pracujeme přibližně na pěti projektech. Je to hodně zajímavá země, o které jsem třeba před třemi lety věděl jen málo. A teď jsme rádi, že jsme součástí tohoto dramaticky rostoucího trhu.

Jak funguje architektonická práce v téhle pro nás exotické zemi?

M: Funguje stejně jako na každém jiném trhu. Pracují tam různé mezinárodní ateliéry, které vždy mají lokální architekty a projektant.

Jak se díváte na spojování mezinárodních a lokálních týmů v soutěžích? Dává vám smysl?

O: Považuji to za normální. My se vždy snažíme nastavit naše spolupráce se zahraničními týmy 50 na 50. Tak jsme si to třeba vyzkoušeli s ateliérem Mecanoo na návrhu Vltavské filharmonie. Ta spolupráce byla fajn, jen mi bylo trochu líto, že jsme se v soutěži nedostali výš. Myslím, že tyhle spolupráce jsou přirozené a běžné. My dnes máme projekty v Berlíně, ve Vídni, v Albánii, v Londýně… Projekty na Slovensku si zvládáme obsloužit z Brna a Prahy sami. Ale na ostatních čtyřech trzích, kde máme aktivní projekty, využíváme vždy lokální partnery.

M: Mezinárodní spolupráce mají obrovský smysl při typologiích, které jsme třeba ještě nenavrhovali. Kolik architektů u nás navrhovalo a realizovalo filharmonii nebo divadlo? Prakticky nikdo. Jak už říkal Ondřej, v případě Vltavské filharmonie jsme se spojili do rovnocenného partnerství s holandským ateliérem Mecanoo. My jsme znali lokální kontext a urbanismus, oni měli zkušenost se stavbou sálu. Takže v soutěži na filharmonii šlo naše studio „zvenku dovnitř“ a Mecanoo „zevnitř ven“. Oni navrhli hlavní sál, vymysleli jeho prostor a estetiku. My jsme zase vymysleli, kde bude hlavní sál urbanisticky, kam umístit nádvoří, kde bude nároží, náměstí a podobně. Obrazně řečeno jsme se potkali někde ve foyer.

Dnes patříte možná k nejviditelnějším architektonickým studiím v České republice. Kam chcete jít dál?

O: Před dvěma lety jsme se rozhodli otevřít ateliér v Londýně. Hodně se snažíme získat práci v zahraničí. Řekl bych, že zatím 80 % práce máme pořád v Česku. Dává nám smysl dělat architekturu tady, protože tu je strašně moc důležitých témat, která můžeme řešit. Třeba už zmíněná sportovní infrastruktura – je tu spousta měst, která by si podobnou arénu jako Jihlava zasloužila. A nejenom arénu, ale i nádraží, možná i letiště… Téma zkvalitňování veřejného prostoru je tady velmi silné. Prostředí, ve kterém my i naše děti žijeme, vnímáme jako zásadní. Takže se studiem rozhodně nechceme opustit český trh. Naším velkým snem je vytvořit studio, které bude v zahraničí respektované, ale bude usazené v Česku. Máme veliké štěstí, že jsme nemuseli z Česka odejít jako například Jan Kaplický, který se sice v Londýně stal mimořádným, avšak britským architektem s českými kořeny. Naším cílem je vytvořit ateliér, který bude stále sídlit v Brně a Praze a bude lákat největší talenty ke spolupráci. Když ještě trošku povyrosteme a díky tomu budeme mít možnost pracovat na projektech v různých koutech světa.

M: My jsme první generace československých architektů, kteří mohli díky Evropské unii svobodně studovat v zahraničí. Mohli jsme pracovat a studovat ve Vídni, v Dánsku, Belgii, Švýcarsku… A taky jsme tenkrát, to se bavíme o roce 2009, zjistili, že to v Evropě funguje trochu jinak než v českých ateliérech. Prostě venku zjistíte, že práce může být mnohem pestřejší a že architektura je globální profese. V našem studiu chceme zkusit přinést do Česka to, co jsme jako studenti zažívali v zahraničí. Ano, mezinárodní architektura je náročné prostředí, do kterého člověk musí investovat hodně času, energie i peněz. A musí být strašně konzistentní. Ale nám se ukazuje, že to možné je.

Proč jste si pro otevření kanceláře vybrali zrovna Londýn, jedno z nejvíc kompetitivních měst světové architektury?

O: Lítá tam přímý spoj z Brna. (smích) Ano, je pravda, že Londýn je vlastně úplně brutální město pro práci architekta. My jsme tam dva roky a říkáme si, že jsme asi zešíleli. Pálíme tam strašně moc peněz, lítáme tam každý měsíc alespoň na týden. Ale taky už se nám tam podařilo několik prvních projektů získat. A po těch dvou letech se najednou ukazuje, že je možné tam uspět. Naše londýnská prezence nám ale pomáhá i na sousedních trzích. Když z Brna přijedu do Vídně, vídeňské stavitele velmi zajímá, že máme kancelář i v Londýně.

Jak mezi jednotlivými kancelářemi fungujete?

O: Náš londýnský kolega Stuart Blower ještě předtím, než se přidal k nám, pracoval na mrakodrapu pro Brookfield properties v londýském City hned vedle „Okurky“. On má obrovské znalosti toho velkého měřítka, dovede pro top největší stavitele v Londýně prezentovat velké „master plány“ a výškové budovy. To on vede naši londýnskou kancelář. My dva běháme mezi všemi pobočkami. Teď jsme v Jihlavě, kde otevíráme Horáckou arénu, před týdnem byl Michal v Tiraně prezentovat jiný projekt ve finále soutěže. Tam mimochodem soutěžíme s týmem Kengo Kumy, soutěže se zúčastnil i Dominic Perrault a Winny Maas, který nakonec vyhrál. Takže oba děláme stejnou agendu, ale některé projekty jsou víc pod Michalem, jiné víc pode mnou. Mišo se teď hodně soustředí na Albánii a já na Londýn.

M: Zajímá nás Evropa plus maximálně Střední východ, což jsou dnes spojité nádoby. Když se podíváte na Londýn a na Omán, je to skrze stavitele jeden propojený trh. Londýn je hlavní město architektury Evropy.

Co Asie?

M: Něco málo jsme zkoušeli v Číně, ale pro nás je to strašně daleko. Není lehké pořád lítat přes celou zeměkouli, řešit časové posuny… a navíc je u každého projektu důležitá osobní přítomnost. Garantovat v jedné chvíli přítomnost doma a zároveň v Asii pro nás prostě není možné.

O: Česká architektura by si zasloužila studio, které nabídne českým architektům to, kvůli čemu zatím odchází do zahraničí. Oba známe hodně talentovaných absolventů českých škol, kteří mají podobné ambice jako my, chtějí dělat na velkých zahraničních projektech. Ale nechtějí odcházet ven. A my jim chceme nabídnout práci v Praze nebo Brně, kde je vysoká kvalita života. Nejsi tam odtržený od rodiny a svých kořenů, ale zároveň děláš za dobré peníze na zajímavých mezinárodních projektech.

Máte připravený nějaký plán, jak takové studio postavit?

O: Ano, máme plán. Konečně jsme si našli střední management: CFO a HR, PR oddělení už máme dlouho. A celá tahle parta lidí spoluvytváří naši strategii. Máme i externí mentory v Londýně, kteří nám pomáhají formulovat filozofii studia. Asi bychom uměli i bez nich jasně a na první dobrou říct: obchodní centrum na poli dělat nebudeme, protože nám to nedává smysl. Městskou arénu ve městě dělat budeme, protože to umíme a smysl to dává. Ale hlubší filozofii je potřeba debatovat nejen s lidmi uvnitř studia, ale i s odborníky zvnějšku. Najali jsme si člověka, který nám tenhle pohled zdálky dává. A ten říká: Hele, musíte hlavně dělat kvalitní architekturu. Musíte dodávat „excelenci“. Musíte být nejlepší, protože jenom tak dostanete ty nejlepší zakázky. A dává smysl, že kvalita je vlastně jediné, co v architektuře přežije i všechny ty umělé inteligence.

Jak hledáte lidi do týmu?

O: Naší výhodou je, že se k nám hlásí šikovní mladí lidé, kteří mají ambice něco dokázat. A naši klíčoví lidé v týmu jsou stejně staří jako my, plus minus pět let. A taky máme klíčovou vlastnost: hoříme pro architekturu. Nejsme manažeři, nepouštíme se do developmentu, nemáme žádné další firmy. „Jen“ děláme architekturu, protože to nás niterně zajímá a strašně baví.

Nikdy jste neuvažovali jako jiní čeští architekti o tom, že byste se pustili třeba do developmentu?

O: Teď vše investujeme do rozvoje naší mezinárodní přítomnosti. A práce na tom, aby naše architektura, přemýšlení, ale i schopnost profesionálně dodat projekt byly na takové úrovni, abychom uspěli. Každopádně náš přerod z lokálního do mezinárodního studia bude ještě chvilku trvat.

Jak vyhledáváte soutěže, do kterých jdete?

O: Doposud jsme dělali řekněme dvacet soutěží za rok, což je strašné číslo. Samozřejmě když vyhrajete soutěž, máte obrovský mandát od nezávislé poroty. Jsou případy, kdy jste vyhráli navíc anonymně. To vám dá velký kredit. Takže soutěže považujeme za zásadní, ale začínáme hodně sledovat, do čeho se vůbec pustit.

M: Každá soutěž sebere spoustu času a peněz. Na jednu stranu obohacuje, na druhou stranu je to drahá záležitost. A my chceme růst lineárně. Pořád se vnímáme jako mladé studio, které je ve stadiu určité dynamiky.

O: Ještě bych se vrátil k těm vědomým krokům naší mezinárodní cesty. Rád bych zmínil, ač to zní šíleně, že covidová krize byla pro nás zásadním momentem. My jsme chtěli naši vědomou expanzi začít v roce 2019, ale na začátku 2020 jsme ji museli všichni neplánovaně zbrzdit. Zastavili jsme se a uvědomili si, jaké kroky máme dělat, v jakém čase a za kolik peněz, abychom se někam dostali. Takové investice jsou v desítkách milionů korun a my jsme věděli, že bez peněz to nedáme. Že naše cesta do světa bude obrovská investice. A my musíme mít jistotu, že se podaří. Ale jistotu, že se to vrátí, samozřejmě nemáte nikdy.

M: Takže lítáme, seznamujeme se, prezentujeme. Na zahraničních trzích spolupracujeme s lokálními lidmi, kteří mají za úkol seznamovat nás s potenciálními klienty. A tohle všechno stojí strašně moc financí a úsilí. A pořád to neznamená, že když ukážeme prezentaci, tak z toho bude zakázka.

O: Třeba v Dánsku tradice mezinárodního obchodu je, ale v Čechách se na to v našem oboru složitě hledají zkušení lidé.

M: Mně přijde super, když albánský ministr mluví o tom, že v Tiraně něco navrhli Japonci, pak tam mají francouzské architekty a potom jsme tam my z Česka.

O: Podle mě to musíš „odlítat“ a postupně získat jisté vnitřní sebevědomí a se vší skromností věřit, že jednou můžeme být na podobně vysoké úrovni jako kdokoliv ze zahraničí. My si prostě myslíme, že je opravdu možné z Česka vybudovat respektované mezinárodní architektonické studio. Tak nám prosím držte palce!